|
|
|
|
|
 |
VŠE / PĚŠÍ / FERRATY / MTB / S DĚTMI / OSTATNÍ |
Máme rádi a používáme: |
|
|
 |
 |
 |
|
 |
|
|
|
|
|
|
|
 |
Okolo Islandu - část #2 - jih ostrovaIsland - jih | Ostatní | 2016-10-22Probouzíme se v hotelu uprostřed městečka Hvolsvöllur, kde nás po včerejším celodenním lijáku překvapivě vítá zářící sluníčko a téměř vymetená obloha. Podařilo se nám usušit všechny mokré svršky, a tak jsme připraveni na další cestu, tentokrát na jižní pobřeží. Tam by nás měly čekat další vodopády, temné pláže s útesy a konečně i nějaké ledovce - spousta ledovců. Vzhůru na jih!
Den 3 Hvolsvöllur leží na tzv. Ring Road, což je hlavní silnice obepínající celý Island. Až na pár úseků na východě se jedná o kvalitní asfaltovou silnici, díky které se dá celý ostrov objet i s pomocí běžného osobního auta bez náhonu všech čtyř kol. Spousta hlavních turistických atrakcí leží poblíž této Ring Road, ale k některým se musíte přecejen přiblížit po náročnější silnici, povrchem se blížící F-road. I to se ale v poslední době mění a k těm opravdu navštěvovaným místům se staví nové kvalitní asfaltové cesty. Během našeho pobytu jsme k několika takovým místům jeli po úplně nové silnici, která byla postavena teprve v této sezóně. Slunečné počasí nevydrží dlouho a jakmile po snídani vyrazíme na cestu, už se na nás opět hrnou mračna. V dáli vidíme, že vrcholky hor jsou permanentně schované v temném závoji, takže nám ani trochu nevadí, že jsme včera nezůstali v Duhových horách. Přesně ve chvíli, kdy přijíždíme k vodopádu Seljalandsfoss, se opět spustí slejvák a velmi podobně to pokračuje v průběhu celého dne - jakmile vystoupíme z auta, spustí se déšť a jakmile do auta nasedneme a otočíme klíčkem, déšť jako mávnutím kouzelného proutku pomine. Vodopád Seljalandsfoss je vidět už z dálky, leží v podstatě u hlavní silnice, a proto je tu opravdu narváno. Atraktivní je svojí výškou 60 m a skutečností, že se můžete projít okolo jeho zadní stěny za padající vodní masou a užít si případně menší spršky. Fotoaparát tu dostává opravdu zabrat a já si slibuju, že na něj příště koupím nepromokavý obal.  Ještě než se od vodopádu odebereme zpátky k autu, popocházíme několik desítek metrů podél stěny útesu doleva, kde je v kaňonu podobajícím se jeskyni ukrytý další vodopád Gljúfurárbui. Abychom se k němu vůbec dostali, musíme projít úzkým vstupem, jehož dno je celé vyplněné mělkým potokem. Po kamenech se ale dá relativně snadno přeskákat dovnitř. Celý prostor kaňonu je vyplněný jemnou sprškou vody odrážející se od okolních stěn. Připadáme si tu jako uvnitř velkého přírodního sprchového koutu - jestli fotoaparát přežije tohle, tak už všechno.  Fotoaparát přežil a my si na parkovišti dáváme náš první islandský hot dog, věhlasné to islandské národní jídlo - skládá se z místního sladkého rohlíku, jehněčího masa a z několika přísad - kečup, hořčice, syrová cibulka, osmahlá křupavá cibulka a tzv. remuláda, což je druh omáčky se sladkou příchutí. Zpravidla se vás obsluha i zeptá, jaké přísady si na svůj hot dog přejete - doporučujeme všechny! Nasedáme do auta, déšť samozřejmě ustává, a pokračujeme ke Skógaru. Předtím ale ještě odbočujeme na silnici 242 směrem na Raufarfell a na křižovatce pokračujeme dál na Seljavellir až na konec silnice, kde nacházíme malé parkoviště. Odtud pokračujeme pěšky podél koryta řeky Laugará k malému termálnímu bazénu Seljavallalaug. To, že jdeme správně, nám potvrzuje kaskáda vodopádů před námi, kterou známe z fotek z dřívejšího průzkumu na internetu. Správný směr nám potvrzuje i proud více nebo méně promrznutých lidí, kteří se s igelitkou a mokrým ručníkem v ruce vrací proti nám na parkoviště. Po pár stech metrech přicházíme ke staršímu ale funkčnímu bazénu, do kterého potrubím z pramenu o něco výše proudí horká voda. Voda v různých částech bazénu má různou teplotu podle toho, jak moc jste vzdáleni od trubky s horkou vodou. Dokonce jsou tu i fungující převlékárny. Horká koupel nás sice láká, ale představa cesty zpět po takové koupeli v dešti a studeném větru láká už méně, a proto si tento zážitek necháváme na jindy. Některým jiným to ale nevadí a horkou koupel si náležitě užívají.  Ujedeme jen pár kilometrů a těsně před Skógarem zahlédneme u silnice značku označující turistickou zajímavost zvanou Drangshlíð. Kromě stejnojmenného penzionu zde ze země ční skála, u jejíž paty je umístěno několik původních staveb s travnatou střechou.  Ale to už přijíždíme do vesnice Skógar. Ještě než se vydáme k vodopádu, parkujeme u místního muzea lidového umění Skógasafn. Vstupné je poměrně tučné, ale soubor několika historických budov stojí určitě za to. Najdeme tu typické domky s travnatými drny na střeše, zrekonstruovaný kostelík, bývalou školu a do všech můžeme vstoupit a všechno pořádně prozkoumat. V hlavní budově je obdoba technického muzea, v jiné budově je zase stará rybářská loď, atd. Je tu toho opravdu spousta. 
 Naproti přes silnici padá z bývalých pobřežních útesů z výšky 62 m vodopád Skógafoss. Jemná vodní tříšť tu za slunečných dnů údajně vytváří barevnou duhu, dnes je ale pořádně zataženo, takže takové štěstí bohužel nemáme.  Dnes bychom rádi ještě prozkoumali pobřeží u Víku, nejjižněji to položeného města Islandu. Takže vyrážíme dál po Ring Road směrem na východ. U majáku u Dyrhólaey ale narážíme na takovou větrnou smršť, že dveře od auta téměř nejdou otevřít. Už se pomalu stmívá, takže si necháváme průzkum pobřeží až na zítra. Chvíli náhodnými pokusy zkoumáme blízké vnitrozemí, snažíme se najít nějaký příjemný kus země na přenocování, až nás zastihne tma a nám nezbývá než zaparkovat uprostřed široké pláně, kde lišky dávají dobrou noc. A to doslova - jedna tmavá polární se na nás přišla podívat. Den 4 To se nakonec ukázalo jako skvělá volba. Ráno nás čekají úchvatné výhledy na okolní černozelené kopce, v dáli blyštící se jezero a okolo nás nikde nikdo.  Klikni pro větší foto Balíme a vyrážíme zpátky k pobřeží do Víku na osvěžující ranní procházku po pláži z černého písku. Odtud máme i nerušený výhled na unikátní čedičové skály ve tvaru jehel Reynisdrangar. Kromě nás je tu jen rodinka s malýma dětma a pár, který si pro přenocování vybral parkoviště přímo u pláže. 
 Reynisdrangar máme v plánu prohlédnout si ještě i ze západní strany. Máme ale spoustu času, takže předtím ve Víku doplňujeme palivo a vracíme se kousek zpátky směrem ke Skógaru. Po pár kilometrech odbočujeme na čerstvě postavenou silnici 221, která nás dovede na parkoviště u ledovcového jazyka Sólheimajökull, vybíhajícího z mnohem většího ledovce Mýrdalsjökull. Odtud se vydávají skupinky turistů obtěžkané ledovcovovou výstrojí a vedené místními průvodci na túry dovnitř ledovce. Nabídku tour operátorů odmítáme a po několika stech metrech přicházíme k okraji ledovce, který si prohlédneme alespoň takto. Později, když browsíme fotky z ledovce na internetu, trochu litujeme, že jsme se nevydali dál s průvodcem. No ale tak třeba někdy příště. 
 Vracíme se zpátky na východ a vyhlížíme odbočku na pláž Sólheimasandur, okolo které už jsme včera jednou jeli. Odbočka je bohužel už nějakou dobu uzavřená pro auta, takže musíme zaparkovat u hlavní silnice a udělat si zhruba 4km procházku jednotvárnou kamenitou plání. Na konci nás ale čeká zjevení, které se na poslední chvíli vynoří z tmavých písečných dun - trup dávno havarovaného letadla US Navy Douglas Dakota DC. V listopadu 1973 se letadlo americké armády při přeletu z Keflavíku do Hofnu dostalo do hluboké mlhy a údajně snad kvůli námraze byl pilot nucen nouzově přistát. Celá posádka havárii v pořádku přežila, ale letadlo tu od té doby leží a pomalu se rozpadá.  Někteří se kochají letadlem, někteří zase pohledem na ledovec Mýrdalsjökull...  U letadla nás dohání čínští svatebčané, kteří už od vodopádu Seljalandsfoss kopírují naši trasu a na každé zastávce s pomocí svého početného foto týmu pořizují profi fotografie do svého svatebního alba. Rychle se jich zbavujeme a vracíme se zpátky k Víku, před kterým odbočujeme na jednu z vyhlídek u mysu Dyrhólaey. Oproti včerejšímu večeru už je tu přijatelnější počasí, takže si náležitě užíváme výhledy na monumentální skalní bránu, osamocené útesy, širokou linku černých pláží a jiný pohled na skalní jehly Reynisdrangar, u kterých jsme byli dnes ráno, jen z druhé strany. 
 Druhá vyhlídka na Dyrhólaey nabízí opačný pohled na skalní bránu a možnost o něco adrenalinovější procházky po okrajích útesu. Vlny tu prudce naráží do skály pod námi, občas smočí i samotnou cestu na útesu, která se tak stává kluzkou a o to více zábavnou. 
 Klikni pro větší foto To tu ale ještě není všechno, kousek dál na západ odbočujeme na pláž Reynisfjara, kde se dostáváme ještě blíž k jehlovitým útesům. Pláž je tvořena černými valouny s pískem a na východní straně je ohraničena vysokým útesem plným jeskyní a pokroucených čedičových sloupů, které připomínají obrovské černé varhany. Podle některých názorů se jedná o jednu z nejkrásnějších pláží na světě. Jen si tu člověk moc nezaplave, pokud zrovna není nadšený otužilec. 
 Den se chýlí ke konci a nás napadá "skvělá" myšlenka, že bysme zítra mohli prozkoumat sopku Laki a že bychom se k ní ještě dnes večer mohli přiblížit, abysme ráno neztráceli čas. To znamená asi 50 km po F-road a několik brodů.  Neohroženě vyrážíme na cestu a poté, co z hlavní silnice odbočíme na F-kovou silnici plnou výmolů, kamení a hlubokých louží, padá tma. Cesta v takovém terénu a navíc neznámou krajinou ve vnitrozemí není úplně příjemná. Přejíždíme několik menších brodů a potkáváme kolonu asi deseti terénních vozů v protisměru, kteří zastavují, velmi se podivují a ptají se, jestli jsme v pořádku a nepotřebujeme pomoc. Bez mrknutí oka se tváříme, že víme, co děláme a pokračujeme neochvějně dál. Po chvíli, asi v třetině cesty, přijíždíme k prvnímu pořádnému brodu. Nevypadá příliš hluboce, a tak jedeme dál - vyjíždíme na druhý břeh. Ale... ups, cesta nepokračuje, před námi je další voda, tentokrát o poznání hlubší. Zdá se, že jsme na ostrůvku uprostřed řeky, a netušíme, kudy dál. Utopit tu auto rozhodně nechceme. Nervozita stoupá, ve tmě toho moc neprozkoumáme, a tak se pokorně vracíme zpátky s plánem, že přespíme někde poblíž kaňonu Fjaðrárgljúfur a ráno se uvidí. Den 5 Ráno zjišťujeme, že v tom hlubokém zářezu jen pár desítek metrů od nás leží kaňon Fjaðrárgljúfur a po nahlédnutí dovnitř už se nám k sopce Laki ani nechce. Kaňon vznikl erozí a působením řeky Fjaðrá před několika miliony let a je 100 m hluboký a téměř 2 km dlouhý. My jsme v jeho horní části, jsme tu takto po ránu opět úplně sami, dokonce vykouklo slunce, do toho duha... no, kdyby sem ještě přicválal jednorožec, tak se vůbec ničemu nedivím. Kaňon Fjaðrárgljúfur je rozhodně highlight celého našeho výletu na Island. 
 Kaňon si po jeho okraji obejdeme od severu k jihu a zpět a vracíme se zpátky k Ring Road, kde ještě popojedeme k zelenému lávovému poli Eldhraun, které vzniklo v roce 1783 během erupce sopky Laki. Ta byla jednou z největších sopečných erupcí v historii lidstva, trvala několik měsíců a vzniklo během ní 135 kráterů v jedné řadě. Následkem erupce, spadu popela a otráveného deště vymřela více než pětina obyvatel ostrova. Následné ochlazení a zatmění oblohy způsobilo i neúrodu v Evropě, později tak údajně přispělo i k Francouzské buržoazní revoluci. Od té doby smrtonosné lávové pole pokryla souvislá vrstva měkkého mechu.  I takovéto značky je možné na Islandu potkat. Příliv turistů má i své negativní stránky :)  Jen kousek odtud je městečko s krkolomným názvem Kirkjubæjarklaustur. Tady doplňujeme palivo a jdeme se podívat na Kirkjugólf, což je přírodní pole čedičových sloupů o rozloze 80 m2, které byly dříve považovány za dlažbu kostela - a skutečně tak vypadají.  Po cestě ještě neodoláme krátké zastávce u vodopádu Foss á Siðu - padá z vysokého útesu hned u silnice. Bohužel blíž se k němu nedostaneme, protože cesta je zatarasená závorou se zákazem i pro pěší. Jen kousek od něj si ještě v rychlosti prolítneme další skály s čedičovými varhany Dverghamrar a už zase fičíme dál přes mosty klenoucí se přes široké ledovcové řeky.  Přes řeky na Islandu vedou zpravidla jednosměrné mosty s jedním pruhem, přičemž přednost má ten, kdo přijede jako první. Na některých delších mostech jsou alespoň po pár metrech umístěny širší bloky, aby se dva vozy mohly minout a nemusely couvat. Údolí řek střídají velké zelenočerné kopce, v nich září stříbrné nitky dalších a dalších vodopádů a je jich tolik, že už je ani nepočítáme.  Klikni pro větší foto To už se ale dostáváme do národního parku Skaftafell ležící pod největším islandským ledovcem Vatnajökull. Tento národní park by si zasloužil delší dobu na prozkoumání, nachází se tu několik desítek kilometrů stezek pro pěší, pro túry na horském kole, nebo třeba i s ledovcovým vybavením po ledovci. My si z něj vybíráme alespoň procházku ke chronicky známému vodopádu Svartifoss, který je známý svým tvarem připomínající varhany.  Jízda začíná být poněkud nebezpečná - před námi, vedle nás, prostě všude, si z okolních kopců svoji cestu prodírají jednotlivé ledovcové splazy a řidič má dost starostí, aby se nekochal příliš a sledoval dění na silnici. Mechově zelený kostel Hofskirkja nás na chvíli vytrhne z ledovcového opojení...  ale jakmile trochu popojedeme, už jsme zase v tom...  ... z hlavní silnice odbočujeme na úplně novou vedlejší cestu a ta nás dovede k menšímu tyrkysovému jezeru Fjallsárlón, do kterého padá jedno z mohutných ramen ledovce Vatnajökull. Ledové kry tiše plují po hladině a pomalu tu končí svoji mnohaletou pouť.  To všechno byl ale pouze předkrm k hlavnímu chodu - o několik kilometrů dál nás čeká ještě větší laguna Jökulsárlón s ještě většími ledovými krami. Turistický šrumec je tu o poznání větší než u Fjallsárlónu, ale právem - některé kry jsou opravdu obrovské, skládají se z několika druhů ledu (čím tyrkysovější barva, tím čistější led bez vzduchových bublin), které se střídají s černými pruhy usazeného sopečného popela. Líně si plují lagunou a mezi nimi se podobně líně projíždí turisté v obojživelném vozidle. Zapadající slunce vytváří na hladině s kousky ledu neskutečné odlesky a celá scéna je dokonalým zakončením dnešního dne. 
 Zítra máme v plánu dlouhý přesun na sever, a tak dnes ještě jedeme k rybářskému městečku Hofn, kde využíváme wifi na benzínce a rezervujeme si pokoj ve stylovému penzionu Seljavellir Guesthouse jen pár kroků od místní farmy. Po několika dnech si konečně dopřáváme dlouhou horkou sprchu a pohodlnou postel. Z pokoje je přímý vstup na venkovní terasu, resp. spíše louku před penzionem, ze které je ničím nerušený výhled na okolí a na oblohu. Ta je relativně jasná, takže si nastavujeme budíka na půlnoc a doufáme, že se v noci konečně objeví polární záře. Bohužel obloha se v průběhu noci čím dál víc kaboní, až se spustí déšť, který pokračuje až do rána. Den 6 Klapot kapek neustává a ráno se probouzíme do vytrvalého lijáku, který nás dnes podle předpovědi jen tak neopustí. Naštěstí drtivou většinu dne strávíme v autě, takže nás to až tolik netrápí.  Do autorádia pouštíme islandskou klasiku Sigur Rós a za zvuků, které se dokonale doplňují s dnešním počasím, vyrážíme podél jižního a východního pobřeží na sever. Cesta těsně kopíruje hrany jednotlivých fjordů a my tak máme možnost kochat se neuvěřitelnou sílou kombinace deště, větru a oceánu. Vysoké vlny bičují pobřežní útesy a my jsme rádi, že se můžeme schovat v pohodlí našeho vozu. Tady si taky uvědomujeme jednu věc - za celou dobu, co jsme na Islandu, jsme neviděli skoro žádný billboard u silnice. Daly by se snad spočítat na prstech jedné ruky. Tohle tady mají vyřešeno díky důmyslným informačním cedulím, na kterých u názvů měst, okolo kterých projíždíme, vidíme přehledné piktogramy služeb, které jsou v daném městě k dispozici. 
 Jak se blížíme více na sever, přestává cesta kopírovat pobřeží a zavede nás o něco výš na vrchovinu, skrz kterou projíždíme malebným údolím, do kterého ze všech stran padají desítky vodopádů. Prostě úchvatné.  Poblíž Egilsstaðiru se začínají objevovat úrodnější pole a počasí se začíná mírně zlepšovat. Dokonce je tu k vidění i něco, co se podobá lesům. Někde jsme slyšeli, že na Islandu nejsou žádné lesy. Tak tady to opravdu není pravda.  Ještě než budeme pokračovat na sever, odbočujeme přes vysokou soutěsku směrem na východ na krátkou zajíždku do městečka Seyðisfjörður. To se nachází na konci dlouhého fjordu a je zde přístav, ve kterém končí trajekty z pevniny. Díky tomu tu bývá živo a městečko je plné barevných domků, ve kterých mají své ateliéry umělci. Celé město je obklopeno horami, ze kterých padají desítky vodopádů a dotváří tak atmosféru místa. 
 Klikni pro větší foto Poté, co se vrátíme do Egilsstaðiru a míříme dál, se ráz krajiny vrací zpět do Islandské klasiky - dlouhá černohnědá lávová pole bez života, ve kterých se nikomu nechce ani zastavovat. Čím víc se blížíme na sever, tím víc se okolí mění v nekonečné depresivní planiny plné rozpukané lávy. Je to skutečná deprese a zmar. Jestli si nedokážete představit peklo, zajeďte si sem.  Pomalu se stmívá a náš plán, že si najdeme příhodné místo k přenocování někde poblíž vodopádu Dettifoss, už se nám nezdá tak skvělý. Je tu sice nouzové nocoviště, ale uprostřed pekla se nám příliš spát nechce. A tak si v rychlosti obhlédneme vodopád a mizíme pryč. Pozdní příjezd má výhodu, že jsme u vodopádu opět téměř sami.  Za tmy tedy velíme k přesunu do blízkého města Reykjahlíð na březích jezera Mývatn. Tady nacházíme příjemný kemp Vogar a zaplouváme do spacáků.  Co bude následovat v třetím díle naší cesty okolo Islandu? Kamenitý drsný sever. Funící a bublající sopky, temné krátery, nekonečná lávová pole, prach a nicota. A taky jezera, horké prameny a luxusní koupel v modré laguně severu.
 Stáhnout mapu v PDF
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|||
|
|||
 |
Výlety na tomto webu jsou záznamem našich osobních cest, nejedná se o návody. Podmínky na uvedených trasách se mohou v čase změnit, neručíme za jejich aktuální schůdnost či sjízdnost. Při plánování vašich vlastních cest vždy zohledňujte svůj fyzický a zdravotní stav, stejně jako úroveň svých schopností. Nepodceňujte aktuální povětrnostní podmínky a vybavení k zajištění své bezpečnosti, zejména při pohybu ve vysokohorském terénu a na zajištěných cestách. | |
|
 |
|||
|
Kdo jsme | Kontakt | Podmínky používání | Copyright (c) 2014-2021 Vzhůru Nahoru | |
